Vánoční neklid

Další pokus je za námi. Říkám pokus, protože patřím k té skupině lidí, která si k Vánocům díky atmosféře v rodině neudělala příliš dobrý vztah. Z mé zkušenosti to není skupina, spíš většina, tipuju 9 z 10 lidí. Nebo ty snad kolem sebe máš zapálený fanklub Vánočních fanatiků?

Dokud žil můj táta, Vánoce znamenaly nepříjemné nucené sezení doma v atmosféře, kdy vlastně nikdo moc neměl zájem tam být, ale „rodina musí být spolu“. Jako malé dítě jsem je samozřejmě měla hezké a měla je ráda, ale později to fakt nedávalo smysl. Nikdo se vánočně nechoval ani necítil, nedělali jsme absolutně nic svátečního, ale zároveň jsme tím něčím vánočním byli připoutaní doma. Kdyby mi mělo být dobře, byla bych jinde. S máti, ale jinde. Nejspíš na milované chaloupce v Polsku s našimi přáteli.

Když pak táta v listopadu den před mými narozeninami umřel se vší tou „parádou“, co kolem toho nechal, byly jsme s máti tak zmatené, že se člověk asi snažil chytit čehokoli pozitivního. Tam bych řekla, že začala má snaha vrátit Vánocům nějaké kouzlo a tentokrát už víc svobodně. Ovšem pořád dost konvenčním stylem pohody, jídla, pohádek a některé roky to šlo lépe, některé hůře. Letos to ale bylo tak nějak neutrálně divné a možná jsem pochopila, proč mi to konvenční pojetí nevyhovuje.

To, co se dnes slaví jako Vánoce, byla úplně původně pohanská oslava slunovratu, oslava začátku konce roku. Když byl život ještě víc ovlivňován přírodními cykly než kalendářem, nacítění přírody a energií bylo pro lidi zásadní. Za začátek roku se považovalo spíš jaro, než leden (to, že se daně vybírají v březnu, není náhoda) a všichni si uvědomovali, že zima znamená velký energetický předěl. Co je slabé, jara se nedožije. Hlášku „Na jaro už nezaseju“ známe všichni a myslím, že taky cítíme její hlubokou sílu. Možná si řeknete, že dřív, kdy teplo, zásoby jídla ani doktoři nebyli samozřejmost, byla logicky zima sítem, kterým nemohli projít všichni. Jenže dnes žijeme v absolutním dostatku a tento trend se nám ani tak nevyhýbá. Staré (nejen fyzické) v zimě prostě umírá.

Musí, aby udělalo místo všemu novému, co přichází nejen s jarem, ale hlavně z našeho nitra, které je na ty energetické vlny stále napojeno, i když to mnohdy neprožíváme vědomě. To není šílené ezo. Pokud si energie nechcete představovat, jako něco spirituálního, prostě si uvědomte, kde se nachází naše planeta. Je v jiném postavení ke Slunci, a to prostě hýbe s energetickými poli a délkou slunečního svitu, jenž na planetě řídí úplně všechno.

Já se letos tradičně těšila na vánoční odpočinek, ale jak jsem byla rozjetá z našeho akčního podzimu, povedlo se mi v prosinci zlepšit svou tvůrčí disciplínu, a nakonec mě i štvalo, že se jen válíme. Zároveň mi ale okolnosti nedovolily uskutečnit ani těch pár dnů, co jsem si na tvorbu vytyčila. Teď už vím, že to bylo poslední objetí s mou zablokovanou tvůrčí energií schovanou za prokrastinací, jež mě dlouho provázela. S mamčou jsme si zažily hodně nepříjemnou vyříkávačku věcí, co ve mně dlouho bublaly a nikam se nehýbaly. Ale chtělo to ven, věci se musely zvýraznit abychom se obě přiblížily vnímání té druhé, trochu sebou navzájem zatřásly a kus vyčistily. Kolem Vánoc se mi taky ze života sami „odinstalovali“ 2 lidi, jejichž existenci v mých kruzích jsem dlouho dotazovala. No a bohužel jsem pak i fyzicky přišla o dalšího kamaráda.

Tenhle letošní průběh nebyl ničím speciální, ony ty konce roku vlastně fakt vypadají všechny podobně. Třeba se mi nedaří vytvořit to usměvavé kouzlo klidných Vánoc plné lásky a světýlek prostě proto, že je to v rozporu s tím, co se reálně děje a já (díky bohu) nejsem dobrá v umlčování mého nitra.

Salát a nějaké řízky asi nechám, když bude chuť tak mrknu i na nějakou hezkou pohádku, ale ten zbytek přehodnotím. Chci se víc soustředit na ty energie, naslouchat změnám, chodit se cachtat do splavu, chodit na výlety s placatkou vypáleného sadu, objímat usínající přírodu, číst si knihy o koncích i začátcích, možná trochu meditovat, pálit hodně svíček a dům zdobit tím, co najdu venku. Stejně mě nákupáky, bolavý záda od pečení cukroví a soutěž o nejnaleštěnější fotku u stromečku v načančaným obýváku neberou. Prostě budu zase pohan.