Nejtěžší úkol pro ženu v roce 2022

Upozornění: Následující řádky nenesou obsah určený pouze ženám, nepodporují plány na vyhlazení mužské populace ani nerozebírají toxicitu instagramových filtrů.

Jak jsem nechtěla být žena

Máma mě vychovávala ve svobodě, se 100 % odpovědností a vedla mě k maximální samostatnosti. Nic jiného sama neznala. Musím však přiznat, že jsem si jako dítě při tomto vedení v kombinaci s problémy s našim tátou (nežil s námi, jen bydlel a kritizoval) vytvořila hodně nepatřičnou domněnku, že čím méně budu jako žena, tím lépe budu s muži vycházet, a tak bude celý život jednodušší. Protože ta samostatnost, kdy nikoho neotravujete, nezávislost a minimální citové projevy, to přece mužům vyhovuje, to chtějí a říkají, že jim to imponuje. Tak to na mě, jako na dítě, prostě působilo. Navíc mi mužská energie (nevědomě) chyběla, a tak jsem se jí snažila (opět nevědomě) co nejvíc obklopovat (poměr kamarádu a kamarádek tak 9:1, působení na ryze mužské hudební scéně) a tím se docela posiloval můj dojem, že vše „holčičí“ je takové jako slabošské, vůbec ne cool a jakákoli závislost je ponižující. Velký „bordel“ mi v tom všem ale záhy udělaly první intimnější vztahy s muži, kdy jsem zjišťovala, že ty city jsou vlastně žádoucí, že bez těch emocí to nikoho moc nebaví a že žena, která je na večírcích za hvězdu, má na baru vlastní free účet a celý večer jen nevisí na svém příteli, je vlastně z jejich pohledu taky „nevyhovující“. WTF???

Snažení se „vyhovovat chlapům“ jsem tedy vyhodnotila jako nedobrou životní strategii a prostě jsem se se vší tou samostatností a nezávislostí mně vlastní začala zaměřovat opravdu jen na sebe. Jestli mi ale mé pobývání v mužské energii dalo jednu pozitivní věc, tak to byla naprostá absence pocitu, že by mě kvůli mému pohlaví čekala nějaká omezení. A tak docela oklikou začala cesta objevování mého ženství a teprve s ní přišlo i prozření. Prozření, že moderní svět ještě není až tak moderní a únosná míra emancipace je u každého (žen i mužů) velmi individuální.

Jak moderní je moderní?

Žena teoreticky a ze zákona dnes oproti historii MŮŽE vše, pokud se bavíme o „našem západním“ světě. Co se ale nezměnilo, je prostý fakt, že žijeme ve světě vybudovaném v patriarchátu, postaveném na mužských principech, řídícím se zákony vytvořenými muži. Tato čistě mužsky nastavená pravidla vlastně začínají dost často nevyhovovat i samotným mužům, ale o tom tenhle článek není. Ten je o tom, že je naivní si myslet a ignorantské říkat, že genderové předsudky a stereotypy už nejsou a že ženy už nemají na svých cestách překážky jen kvůli svému pohlaví.

Není na tom nic nelogického. Něco, v čem lidi žili 19 století se prostě nezmění jako mávnutím proutku. A to to ještě počítám shovívavě od nuly, reálně je to samozřejmě víc. Emancipace („vymanění se vlastní silou“) žen totiž přišla až v 19. století a 200 let, to je málo generací na úplnou proměnu. Starými vzorci jsme prorostlí skrz na skrz v úrovních, které si sami většinou ani neuvědomujeme, a já jsem dost nohama na zemi na to, abych měla reálná očekávání, co jde ve společnosti za takovou dobu změnit, a zároveň byla vděčná za už dosažený pokrok. Nečekám tudíž zázraky, ale nemažme si med kolem pusy. Ještě tam fakt nejsme a čeká nás hodně práce.

Šílené ženy

Střet ženské intuice a neupřímnosti či lži okolí je pro ženy destruktivní. Já mám i teorii, že přesně tak vznikají ty „šílené ženy“, které dělají nesmyslné extrémně emocionální věci, jimiž ubližují sobě i partnerům. Uvedu jednoduchý příklad z vlastní zkušenosti.

Taky jsem v té pozici na čas byla a dohnala mě tam snaha věřit slovům muže, který mi tvrdil, že mě miluje, ale já jsem vnitřně cítila, že to tak není. Když jsem totiž popírala svou intuici a snažila se dělat věci hlavou, logicky jsem popírala samu sebe. Snažila jsem se hledat řešení, která nemohla fungovat, protože se nezakládala na reálných vstupech. Chtěla jsem být racionální, věřit mu, a když on popíral, co jsem cítila, tak jsem jednoduše vyhodnotila, že cítím špatně. Dle mozku přeloženo: něco se mnou je špatně a musím se změnit, aby to fungovalo. Tím jsem se ale pochopitelně jen víc vzdalovala od toho, kdo opravdu jsem, tím víc se ve mně začínaly věci bouřit, tím extrémnější situace přicházely a tím víc jsme si oba potvrzovali, že já něco nezvládám. V reálu jsem ale já byla ten, kdo byl ochotný na sobě makat se srdcem na dlani pro lepší život, a on byl tím, kdo neposbíral dost odvahy podívat se do sebe a říct mě i sobě nepříjemnou pravdu a líně čekal, až se to celé vyhrotí tak, aby on z toho vlastně vyšel jako vítěz. Tohle sráčství mi vzalo rok života, dost mentálního zdraví, veškerou moji sebedůvěru.

Tohle je příklad čistě vztahový, ale s emancipací je to zcela stejné. Ženám každý den bere odvahu podobné sráčství lidí okolo, kteří jsou líní si vyřešit svůj vlastní život, svoje nevyřešené vztahy s matkou, otcem, manželkou, první holkou či klukem v 6. třídě, s kámošema. Sráčství lidí, kteří jsou líní se probrat do 21. století a místo vytvoření nových cest, vlastních názorů a životních příběhů jen tupě opakují naučené fráze a postoje s předsudky a přívlastky, které se v rodinách předávají po generace a pochází z dob, kdy ženy byly reálně považovány za méněcenný majetek. Tohle je za mě ten nejtěžší úkol pro ženu v roce 2022. Uchovat si svou vášeň, důvěru ve vlastní sílu a záměr a víru v právo na emancipované uvažování bez trestů ve světě, který ji v tom naoko podporuje a tvrdí, že má cestu volnou ať nefňuká, přitom ale reálně denně naráží na opak. S trochou správné podpory to není úkol nemožný, ale sakra těžký.

(Ne)viditelné jedy

Překážky musíme překonávat všichni, o tom žádná. Ale překonávat překážky, o kterých ti, co je staví, tvrdí, že tam nejsou, to bere zdravý rozum. Tyhle genderové problémy mají navíc malý háček. Dost blbě se fakticky dokazují. Pokud ale žiješ jako žena, prostě to znáš. O mých zkušenostech z hudební scény bych mohla povídat hodiny a všechny by se daly napadnout, že jsem možná prostě jen nebyla dost dobrá. To jsou ale přesně ty nepřenositelné zkušenosti, které když se opakují už po dvacáté, ty v tom vidíš ty stejné paterny a stejné zkušenosti si pak vyměníš i se zpěvačkami z různých kontinentů, tak to prostě nemůžeš banalizovat.

Příklad všem bližší je možná nadřízený nebo člen týmu, který nechá na každé poradě domluvit všechny, jen ne kolegyně. Vyslechne si názory na kampaň svých klientů, ale ne svých klientek. Pokud je to zrovna šéf, víte, že se musíte extrémně ovládat a pečlivě volit slova, aby mu to nepřišlo příliš emotivní, protože pak by váš komentář či oznam vůbec nevzal na vědomí s podtónem „To je jen nějaký ženský výlev“. Ano, já vím přesně, jak mu věci podat, aby je vzal, jak mu zalichotit, abych získala jeho pozornost – nejčastěji ze sebe udělat „blbou ženskou“ co potřebuje poradit. Ale já tohle do prdele nechci dělat! Mě se to příčí, já na to nemám čas a nechci si dávat pozor na to, jakým tónem mluvím!

Nebo profesor na gymplu, který mě k naprostému nepochopení všech málem nechal proletět u maturity, protože věděl, že jezdím na koních a udělal si z toho (dle jeho vlastních slov!) obrázek pečující holky, co bude “celý život čistit prdele zvířátkům” a maturitu tak vlastně nepotřebuje. Co na tom, že jsem byla regulérní sportovec na nejvyšší možné úrovní v česku. V důvěře v samu sebe, partnerství a svobodu vás rozhodně nepodpoří ani kamarádi s hláškami typu: „Víš ty jsi taková jiná, super, nezávislá a máš názor, ale ve vztahu bych to nedal.“, ani partner: „Podporuju tvoji kariéru, ale jak to BUDEŠ (ne budeme) dělat s dítětem?“.

A aby bylo jasno, že tyhle jedy proti sobě šíří i samy ženy, tak si vybavte ty chytrolínky, co velmi hlasitě nechápou rozhodnutí jiných žen děti nemít, mít a kojit moc dlouho, moc krátce, mít a jít zpět do práce, nejít zpět do práce, nevzít si podprsenku, mít výrazný make-up, nemít make-up. Kamarádky, co se vám už neozvou, protože se vdaly a vy ne, protože ony šly na výšku a vy ne. Majitelky butiků s plus size módou, které údajně chtějí dodat sebedůvěru silnějším ženám, a pak vám řeknou, že máte silnější ramena a měly byste si je tedy zakrýt. Bohaté matky, které své dcery odrazují od studia v zahraničí a místo toho jim dohazují stejně solventní nápadníky. Matky, které svým dcerám říkají „Můžeš být blbá, ale hlavně nebuď tlustá“. Matky, které “podpoří” své dcery při rozchodu s větou: „Nemůžeš chtít všechno, všichni jsou stejní“.

Skoro nic z výše jmenovaného nebylo řečeno s vědomým úmyslem ublížit. Nic z výše jmenovaného není fikce. Vše z výše jmenovaného otřáslo s vírou jedné konkrétní ženy že snažit se prošlapávat nové cestičky má smysl, že jde správným směrem, že si má věřit. Jaké navrhuju řešení? Být pozorný k tomu, co ženám říkáme my i druzí. Možná se někdy zamyslet, jestli to, co chci říct, je moje myšlenka přizpůsobená jedinečnému člověku v jedinečné situaci, nebo je to jen fráze, co mi tam automaticky spadla, co se tak říkává. Někdy možná i popřemýšlet, zda bychom to samé řekli či poradili i muži. A když slyším někoho druhého říkat nebo dělat nějakou mysogynní hloupost, zkuste ho na to taktně upozornit. Je asi jen malá šance, že to pochopí a vezme si to hluboce k srdci. Ovšem šance, že tím nějaké ženě ukážete, že je vidět a je respektována a chráněna ve své odvaze a jedinečnosti, je zatraceně velká.

Sílu, sestry!!!